Černý humor jako obrana před zešílením

Když vítkovská knihovna pozvala Jakuba Szántó na besedu, bylo jasné, že nepůjde o klasickou přednášku, při které člověk po dvaceti minutách nenápadně kontroluje hodinky. Jakub je totiž mimořádně poutavý vypravěč. A především člověk, který má za sebou zkušenosti, o kterých většina z nás může číst maximálně v mediích.

Během devadesáti minut nás provedl světem zahraničního zpravodajství. Vyprávěl o tom, jak se připravují televizní vstupy z míst, kde kolem vás probíhá válka, jaká technika se používá k přenosům, jak často se reportéři dostávají přímo do nebezpečných situací nebo jak se na takovou práci vůbec připravují.

Besedu doprovodil fotografiemi a videi ze svých cest. Viděli jsme například přistání a start amerických stíhaček na letadlové lodi nebo záběry z Kyjeva krátce po událostech na Majdanu v roce 2014. Postupně jsme se dostali ke konfliktům v Gaze, na Ukrajině i v Iráku. Jakub popisoval fungování Islámského státu, práci novinářů přímo v terénu, způsoby, jakými si získávají důvěru místních lidí, i to, jak důležití jsou pro reportéra lidé, kteří mu v daném prostředí pomáhají. A přestože se velká část večera točila kolem zahraničního zpravodajství a válečných konfliktů, přišla řeč také na současnou geopolitiku, dění u nás nebo fungování a financování veřejnoprávních médií a případné změny.

Mně osobně ale na celém večeru zaujalo ještě něco jiného. Jakub Szántó nepůsobil jako někdo, kdo přijel do Vítkova jen „odvyprávět svůj program a jet dál“. Před besedou si prošel město a jeho cílem bylo navštívit hrob Jana Zajíce. Byl otevřený, přátelský a především velmi lidský.  Devadesát minut na besedu bylo nakonec málo. Jakub musel zpět do Prahy a spoléhat se na zpoždění vlaku opravdu nešlo. Otázek by přitom určitě bylo ještě na další hodiny.

A povídání tím vlastně neskončilo. Po besedě jsem Jakuba vezl autem do Hranic k vlaku a těch několik desítek minut bylo stejně zajímavých jako samotná beseda. Ukázalo se, že máme podobný pohled na řadu věcí. Dokonce jsme zjistili, že máme i společné přátele. Pokračovali jsme v rozhovoru o politice, společnosti i věcech, na které během veřejné debaty jednoduše nezbyl čas. V tu chvíli mi vlastně došlo, že některá setkání jsou zajímavá nejen tím, co se při nich dozvíte, ale také tím, s kým se potkáte.

Co si tedy člověk z takového večera může odnést? Možná především jiný pohled na svět, ve kterém žijeme. Mnohdy si ani neuvědomujeme, jak samozřejmé věci považujeme za samozřejmost. Máme kde bydlet, máme co jíst, můžeme ráno vyjít z domu a nemusíme přemýšlet, jestli na nás večer nespadne dron nebo nás nedostane sniper. Jakub nám připomněl, že jsou místa, která od nás nejsou zase tak vzdálená, kde je každodenní realita úplně jiná. A to si řada lidí neuvědomuje, nebo nechce přiznat. A možná právě proto má smysl podobné lidi do Vítkova zvát. Nejen proto, abychom se dozvěděli něco nového, ale také proto, abychom se na chvíli podívali na svůj vlastní život z trochu jiné perspektivy.

Díky, Jakube, za večer, který nebyl jen o zahraničním zpravodajství. A někdy zase na viděnou – třeba tentokrát bez nutnosti hlídat poslední vlak do Prahy.

Jan Dušek

PS: Já ty hodinky kontroloval, ale ne z důvodu nudy …