Osobnosti města

Jan Zajíc

Vítkovský rodák Jan Zajíc, narozen 3. července 1950 v rodině drogisty a učitelky, se upálil 25. února 1969 v Praze na protest proti tehdejší okupaci ČSSR vojsky Varšavské smlouvy a také na protest proti vítězství komunistů v únoru 1948.

Byl to tehdy devatenáctiletý student Střední průmyslové školy železniční v Šumperku. Během studia se zajímal živě o literaturu i poezii, sám se pokoušel psát básně. Jako druhý v pořadí následoval svým činem Jana Palacha jako živou pochodeň vyjadřující, že je třeba vytrhnout lidi z apatie, poraženectví a smiřování se s nutností kolaborace. Po sebeupálení Jana Palacha se zúčastnil protestní hladovky, kterou ukončil v den Palachova pohřbu. Přibližně o měsíc později, zklamán pokračující normalizaci i tím, že Palachův čin neměl za následek žádnou dlouhodobější reakci ve společnosti, se rozhodl Palacha následovat. Upálil se v průjezdu domu č. 39 v horní části Václavském náměstí v Praze toho dne asi v půl druhé odpoledne a na místě zemřel.

Zprávy o Zajícově smrti přicházely do jeho rodného Vítkova jen útržkovitě, ale vyvolaly zde všeobecné pohnutí. Ostatky Jana Zajíce byly převezeny do Vítkova a rakev byla vystavena ve vestibulu základní devítileté školy v Opavské ulici. Janovi spolužáci stáli u jeho rakve čestnou stráž a byly zde vystaveny i kondolenční listiny.

Lidé v zástupech chodili uctívat Janovu památku a vyjádřili tak hlubokou účast.

2. března 1969 po průvodu městem, kterého se zúčastnilo několik tisíc lidí byl Jan pohřben na městském hřbitově ve Vítkově.

Náhrobek na Janově hrobu v nynější podobě byl odhalen až po roce 1989 a jeho autorem je akademický sochař Olbram Zoubek. Tento sochař rovněž nesouhlasil s událostmi v letech 1968 a 1969 a tak ho osudy obou mladých chlapců výrazně ovlivnily.

Po velké sametové revoluci bylo v roce 1990 vítkovské náměstí pojmenováno jako náměstí Jana Zajíce. V červnu v roce 1992 vznikla Nadace Ceny Jana Zajíce při Základní škole Vítkov, Opavská ulice č. 22 a Městském úřadu ve Vítkově. Iniciátorem založení Nadace byl Mgr. Vladislav Kučík, autor scénáře filmu „Jan“, který byl počátkem roku 1992 uveden v Československé televizi. V tomto filmu se autor vrací k tragickým událostem roku 1969. Film se setkal s mimořádným ohlasem miliónů diváků.

Cílem nadačního fondu je ocenit jednou v roce u příležitosti výročí upálení Jana Zajíce nejlepší žáky a studenty našeho regionu.

Cena může být udělena za hrdinský čin, záchranu lidského života, mimořádné studijní či pracovní výsledky, vítězství a úspěchy v olympiádách a soutěžích všech druhů, forem a stupňů, publikační, vědeckou, uměleckou a charitativní činnost. Její udělení posuzuje správní rada.

Všechna ocenění jsou předávána při příležitosti pietní vzpomínky úmrtí Jana Zajíce na koncertních vystoupeních profesionálních umělců a za přítomnosti významných hostů.


 

Ferdinand Hanusch

9. listopad 1866 – 28.srpen 1923

Narodil se v roce 1866 v tehdejší Horní vsi, která ještě nebyla součástí města Vítkova (tehdy se nazýval Wigstadtl) v chudé rodině. Musel se naučit svou pílí a vytrvalostí několik řemesel, aby se uživil. Svou první mzdu si zasloužil jako dělník na stavbě vítkovské továrny na hedvábí. Později v továrně pracoval jako tkadlec. Již v roce 1897 se stal členem sociálně demokratické strany a odborovým funkcionářem. Šel na zkušenou do světa a protože byl vysoce nadaný a houževnatý, brzy získal samostudiem značné všeobecné vědomosti. Působil jako politicko-odborářský sekretář ve Šternberku a od roku 1900 se stal sekretářem Unie svazu textilních pracovníků ve Vídni. V roce 1907, po právní úpravě volebního zákona se stává sociálně demokratickým poslancem říšského sněmu, prvním rakouským“národním“ poslancem ve Vídni, hlavním městě tehdejšího Rakouska - Uherska. Tímto mu bylo umožněno navrhovat a předkládat sociálně- politické změny ve prospěch pracujících.

Od vzniku první vlády republiky rakousko-německé v roce 1918 byl jako státní sekretář pro sociální záležitosti a péči jejím členem ve funkci ministra až do roku 1920.

Jeho zákonodárná iniciativa položila základy moderního sociálního státu, od nároků na proplacení dovolené, po sociální pojištění pracujících a vzniku odborářských rad až k uzákoněné úpravě pracovní doby. Zasloužil se o zrušení noční práce žen a mladistvých a také o zákaz práce dětí.

Když v roce 1920 on sám a jeho přátelé opustili rakouskou vládu, stal se ředitelem Vídeňské komory pro dělníky a zaměstnance a nadále v parlamentu jako předseda sociálně-politického výboru pracoval na zdokonalování sociálního zákonodárství v Rakousku až do své předčasné smrti v roce 1923. Je pochován na centrálním hřbitově ve Vídni.

V knize Dějiny města Vítkova od Josefa Ullricha z roku 1933 je Ferdinand Hanusch popsán jako jeden z významných synů vlasti (str.547-548), vynikající sociálnědemokratický politik a organizátor, mezi jehož trvalé zásluhy patří především prosazení sociálně-politických ideí, díky nimž tehdejší Rakousko mělo a dodnes má jeden z nejlepších sociálních systémů.

Památku Ferdinanda Hanusche uctilo město Vídeň a celé Rakousko postavením republikového památníku s bustami sociálnědemokratických politiků na vídeňské Ringstrasse a v lexikonu se jmény vídeňských ulic najdeme Hanuschgasse již od roku 1924. I další města uctila pojmenováním ulic památku a zásluhy tohoto velkého člověka a politika.