Památky

Památky ve městě

 

Hřbitovní kostel Nanebevzetí Panny Marie

Stavba hřbitovního kostela Nanebevzetí Panny Marie, jako jednolodní kamenné budovy s vysokou cibulovou věží, se datuje k roku 1625 na popud Viléma Alexandra Oderského.

Dne 9. října 1860 však při opravě věže vznikl požár a starý kostel celý i s vnitřním vybavením vyhořel. Byly zachráněny jen vzácné obrazy malíře Ignáce Güntera z roku 1771 – Křížová cesta. Tyto obrazy jsou umístěny v kostele dodnes a jsou prohlášeny za movitou kulturní památku. Po požáru bylo započato s opravou kostela a 29. června 1861 byl kostel církevně vysvědcen. Při této poslední rekonstrukci byla již zmiňovaná vysoká cibulová věž nahrazena nízkou stříškou, kterou vidíme na kostele v současné době.

 

Farní kostel Nanebevzetí Panny Marie

Farní kostel Nanebevzetí Panny Marie je dominantou města Vítkova. Tento novogotický chrám je nejkrásnější a největší stavbou ve Vítkově a širokém okolí. Jeho vybudování se datuje do let 1910 – 1914 a je nazýván „Vítkovou katedrálou“.

Historické souvislosti

Záměr výstavby tzv. „vítkovské katedrály“ na vyvýšeném místě na východní straně města se zrodil v roce 1905, kdy byl přičiněním starosty Antonína Onderscheky ustanoven spolek pro ochranu a stavbu kostela, jehož předsedou se stal sám starosta Onderschek a členy byli hornoveský starosta František Domes a tehdejší farář P. Hans Hermet. Koncem tohoto roku vykazoval spolek jmění 107 531 korun. . Ke stavbě kostela byl zakoupen pozemek Julia Hanala o výměře 11 580 m2, severně od hřbitova.

Když v roce 1909 dosáhl fond na výstavbu nového farního kostela určitý finanční obnos, byla stavba zadána staviteli Wenzelu Mattuschovi z Vejprt , jehož projekt byl vybrán jako nejlepší z 60-ti návrhů. S vlastní stavbou kostela bylo započato 27. září 1909. Jelikož ještě chybělo značné množství peněz, byla uspořádána sbírka, která vynesla 34 841 korun. Hrabě Camillo Razumovsky daroval dřevo potřebné ke stavbě a sedláci se zavázali zdarma přivážet a odvážet veškerý materiál. Koncem roku 1912 byl kostel pod střechou a následujícího roku zcela dokončen.
V důsledku vypuknutí 1. světové války však nastaly velké obtíže s vnitřním vybavením kostela, takže k jeho vysvědcení došlo až 15. října 1918.

Charakteristické pro tento kostel je, že byl zbudován z místního materiálu – kamene, který byl podle zdejší ústní tradice vytěžen při kopání základů. Přestože kostel stojí na kopci, při kopání základů vytryskl z tohoto kopce silný pramen. Voda posloužila pro celou stavbu a pramen je dodnes činný. Pod sakristií musela být proto zbudována šachta a voda je odváděna do kanalizace.
Ještě jedou zvláštností se může tento chrám pochlubit a tou je unikátní klenba, konstruovaná jako kašírovaná rubová skořepina s vyložením kápí jutovým materiálem máčeným v sádře, zavěšenou na v krovu upevněné železné nosníky a roznášecí nosné pruty z pružných silných větví stromů. Mezi klenbou a krovem jsou dřevěné lavice, po kterých je možno přejít tak, aby se na lehkou klenbu nevstoupilo.

Vzhled kostela

Jak zde již bylo zmíněno, stojí kostel na vyvýšeném místě na východní straně města, je zdaleka viditelný a dodává celému městu pěkný vzhled. V kronice města však bylo toto místo označeno jako nevhodné. Vyplývalo to zřejmě z toho, že v té době bylo město malé a kostel byl vlastně na jeho okraji. Léty se město rozrostlo a kostel je v současné době součástí městské zástavby.

Kostel je stavěn ve tvaru kříže, což je typické pro starou i novou gotiku. Má jednu hlavní loď s vysoko žebrovanou klenbou. Vedle hlavní lodi jsou dvě boční, které jsou podstatně nižší a každá má boční oltář.

Novogotika krášlí i vnitřek chrámu. Klenutí, malovaná okna, oltáře, zpovědnice, křížová cesta, umístěná ve výklencích silných zdí i každý další předmět dodržuje daný sloh. Zvláště vyniká nádherný hlavní oltář, zhotovený firmou Ferdinanda Stufflesera z Grodner Thalou, údajně z vítkovského lípového dřeva.
Chrám je prostorný, světlý, příjemný, pojme až 2 000 osob. Krásné malby oken v presbytáři zajišťovala firma Richarda Schleina z Grottau.

V předsálí kostela byl pro upomínku na válečnou tragedií umístěn Památník padlým z 1. světové války, původně s deskou a jmény padlých. Autorem je významný slezský sochař Josef Obeth. Památník se dochoval ve značně redukované podobě, byly odstraněny německé texty a vyměněny nápisové desky.

Na konci druhé světové války byl dělostřeleckou palbou gotický chrám poškozen. Jeden granát urazil rameno kamenného kříže nad střechou, jiný rozbil okna, přičemž tlak vzduchu vyrazil mnoho tabulí malovaných oken, tím vznikla škoda asi půl milionu korun. Chrám však byl opraven ze sbírek a státního příspěvku.

20. června 1946 se v opraveném kostele slavilo první Boží tělo a 28. září v den svátku národního světce sv. Václava byl tento chrám znovu vysvěcen, neboť byl znesvěcen ruskými vojáky, kteří zde měli ustájeny koně.

V době komunistické éry byl kostel terčem pro vandaly, kteří postupně vytloukli malovaná okna. Opět zasáhli věřící, konají sbírky, ale náklady jsou příliš vysoké. Postupně se tedy okna opravují, kamenné rámy zpevňují a skla jsou chráněná drátěnou mříží.

U vchodu do chrámu je instalována socha sv. Marka, která byla původně umístěna na náměstí na paměť cholery a tyfu.. Za války byla nacisty odstraněna, ležela v kamenictví a nyní našla opět své důstojné místo. Od 27.12.1987 je chráněna památkovou péči.

28.4.1994 byl novogotický kostel Nanebevzetí Panny Marie, socha sv. Marka a přilehlý městský park prohlášen za kulturní památku.

V současné době se v chrámu konají půlnoční mše v době vánočních svátků a koncerty vážné a duchovní hudby.

Zvony

Kostelní zvony jsou velmi cennou historickou památkou. Jejich přesný popis pořídil v roce 1978 zejména dr. Šrámek z opavského archívu. Dostaly se k nám těsně po válce, kdy byly původní čtyři zvony zničeny. Dva z nich visí v současné době ve věži velkého kostela. Největší zvon, sv. Josef o průměru 110 a výšce 103 cm, byl ulit v roce 1630 zvonařem Hansem Knauffem. Dostal se k nám složitou cestou ze zvonice ve Fulneku. Druhý z nich, sv. Markéta (průměr 88, výška 80 cm), je dílem slavného opavského zvonaře Christiana Hofmana a pochází z roku 1666. Původně visel ve farním kostele v Čermné. Nejmenší a také nejmladší ze zvonů nese značku firmy Hiller z Brna a letopočet 1926. Jako jediný nebyl za války rekvírován a spolu se zvonkem ze sanktusové věže byl před lety transportován na věž starého kostela. Zde ovšem neplní své poslání, neboť instalovaný elektrický pohon je prakticky od začátku nefunkční. Přestože každý zvon pochází z jiné dílny i doby, tvoří jejich zvuk dohromady majestátní akord.

Zvony z velkého kostela jsou ovládány, stejně jako kdysi, lidskou silou a dávají se do pohybu nejen o církevních svátcích, ale také při významných občanských událostech, např. na začátku nového roku. Zatímco velký sv. Josef bývá rozhoupán jen několikrát do roka, sv. Markétu je možno slyšet každou neděli.

Hřbitovní zeď se vstupní branou

Ohradní hřbitovní zeď je zhotovena z lomového kamene, krytá velkými pláty břidlice a spolu s kamenným křížem před vstupní bránou do kostela, který je kvalitní kamenickou prací datovanou nápisem roku 1827, jsou součástí areálu kostela. Vstupní brána je z omítaného kamene a je doplněna a vyspravena cihlami.

V roce 1730 byla provedena oprava hřbitovního kostela a zdi kolem hřbitova. Na kostele byl přitom odkryt tři sáhy velký nápis „Pfarrkirchen navicula“ a ve hřbitovní zdi nalezen kámen obsahující údajně stěží čitelný letopočet 959. Od té doby nebyl již kámen ve zdi objeven.

 

Kamenný kříž u kostela

Kamenný kříž je umístěn u vstupní brány před hřbitovním kostelem Nanebevzetí Panny Marie a je kvalitní kamenickou prací datovanou nápisem roku 1827 . Na nízkém soklu je umístěn hranolový podstavec a na jeho čelní straně reliéf postavy p. Marie Bolestné s mečem v hrudi. Směrem nahoru je další podstavec jehlancového tvaru s reliéfem Kristova umučení zakončený křížem s rameny v podobě trojlístku.

 

Socha sv. Floriána

Socha svatého Floriána je umístěna naproti katolické fary, v blízkosti starého hřbitovního kostela. Pravděpodobný vznik této sochy se datuje někdy v 19. nebo 20. století. Její vznik možná souvisí se založením organizace hasičů.

Socha znázorňuje postavu muže v brnění s chrániči na holeních. Na hlavě má přilbu s chocholem. Pravá ruka drží korouhev a levá ruka vědro, z kterého lije vodu na hořící domek u nohou.

Socha je umístěna na kvádrovém podstavci a vysokém sloupu. Původně socha stála na Budišovské ulici, v místě dnešní panelové zástavby.

Pomník J. H. Pestalozziho

Pomník významného švýcarského pedagoga je umístěn na kamenném podstavci před základní školou v Opavské ulici. Je dílem sochaře Josefa Obetha a v roce 1929 o Svatodušních svátcích byl slavnostně odhalen.

Socha znázorňuje vysokého štíhlého muže, oblečeného podle dobové módy, pohlížejícího dolů ne dvě děti. Jedno dítě k němu vztahuje ruce a druhé chová panenku. Po bočních stranách jsou umístěny reliéfy ptačích opeřenců. Jeden z nich znázorňuje sovu, což představuje učenost a prozíravost.

Toto sousoší vyjadřuje harmonií, která je patrná i na gestech jednotlivých soch.

Úpravna vody s reliéfem

Úpravna vody byla postavena v místní části Vítkova – Podhradí. Je to jeden z příkladů průmyslové technické architektury z let 1954-1962 od architekta Kainara.

Na průčelí budovy úpravny vody je umístěno poslední monumentální dílo nár. umělce Vincence Makovského z let 1961-1964, které patřilo do umělcova cyklu „Voda v našem životě“.

 

Městský park

Založení parku inicioval vítkovský zvěrolékař Bedřich Hábl. S výstavbou a výsadbou bylo započato v roce 1901 podle plánů hornovikštejnského lesmistra Romana Polhara a za spolupráce vídeňského architekta dr. Arnolda Karpluse. Ke svému účelu byl park předán v roce 1906.

U příležitosti 60. výročí trvání vlády Františka Josefa I. byl roku 1908 císaři v parku odhalen pomník, který ovšem nepřežil zánik monarchie.

V roce 1926 byla v městském parku slavnostně odhalena busta hudebního skladatele Eduarda Schöna – Engelsberga a umístěna je na kamenném podstavci původního pomníku Františka Josefa I.

Do dnešního dne park slouží k příjemným procházkám, relaxaci a odpočinku a je jedním z nejkrásnějších přírodních prostředí našeho města.

 

Socha svatého Marka

Socha svatého Marka byla vytvořena v 19. století a nachází se vpravo, před vchodem do novogotického kostela Nanebevzetí Panny Marie ve Vítkově. Je vytesána z bílého kamene a znázorňuje vousatého muže středních let, držícího v pravé ruce psací brk a v levé ruce knihu. Na sobě má středověké roucho a u nohou mu leží okřídlený lev. Na podstavci je vytesáno jméno „Marcus“ a ze zlatého nápisu je čitelný pouze rok 1861. Původně byla socha umístěna na náměstí na paměť cholery a tyfu.

Krucifix

Pseudogotický kříž na vysokém soklu z bílého vápence je z přelomu 19. a 20.stol. a stojí před novogotickým kostelem Nanebevzetí Panny Marie ve Vítkově po levé straně.

 

Kino

Stavba kina Panorama ve Vítkově byla zahájena v srpnu roku 1930 podle projektu Richarda Bronche z Ústí nad Labem. Do té doby se filmová představení ve Vítkově konala v sále hostince U veselého Tyroláka. „Bílá smrt na Piz Palü“ byl první němý film promítaný při slavnostním otevření 22. ledna 1931. Aby bylo možno promítat i filmy mluvené, bylo ještě téhož roku v kině nainstalováno moderní zařízení.

Následné rekonstrukce kina probíhaly v roce 1958 a 1982. Od roku 1959 má kino neonovou reklamu „PANORAMA“.

V roce 2005 bylo kino rozhodnutím ministerstva kultury ČR prohlášeno za kulturní památku.

Kostel sv. Ondřeje v obci Klokočov

Klokočov v dávné minulosti patřil nejprve pod vítkovskou faru, roku 1640 byl přifařen do Radkova. Roku 1784 byla v Klokočově zřízena kurácie, která byla roku 1858 povýšena na samostatnou faru. V roce 1807 byl v obci postaven kamenný kostel zasvěcený apoštolu sv. Ondřeji. Kostel je postaven v areálu hřbitova, ve střední části obce, a je místními farníky dobře udržován.
V Klokočově byla v letech 1926-1938 i česká menšinová škola, existovala zde záložna, konzum, pošta a železniční stanice. V obci stojící zámek byl po roce 1948 radikálně přestavěn pro potřeby léčebny dlouhodobě nemocných a zcela ztratil původní charakter barokního zámeckého sídla.

 

Kaple Povýšení sv. Kříže v obci Lhotka

Tato kaple byla prohlášena za kulturní památku v květnu roku 2008 a nachází se v Obci Lhotka, 3 km severozápadně od Vítkova. První zmínka o této obci se datuje k roku 1377, kdy náležela k Vikštejnu až do roku 1708, kdy Antonín Ferdinand Erdman Oderský z Lidéřova panství rozprodal. V roce 1782 byl ve Lhotce postaven pozdně barokní kostelík, s dřevěným portálem a čtyřhrannou věží. V roce 1969 zde byla zahájena výstavba dolu pro těžbu břidlice. Těžit se začalo v roce 1973 a těžba probíhá doposud.

 

Hrob Jana Zajíce

Hrob místního rodáka Jana Zajíce, který se 25. února 1969 v Praze upálil na protest proti tehdejší sovětské okupaci, naleznete na městském hřbitově. Autorem Janova náhrobku je akademický sochař Olbram Zoubek a od ostatních náhrobků se odlišuje svým provedením. Na čtyřech masivních koulích je umístěn sarkofág a jeho víko tvoří polozapuštěna silueta ohněm poznamenaného těla. Obličej nese rysy Jana Zajíce. Jeho jméno a datum narození a úmrtí je umístěno na přední straně sarkofágu.

Olbram Zoubek tímto dílem ztvárnil bezútěšnou a smutnou skutečnost, přesto však tento náhrobek nepůsobí skličujícím dojmem. Vyvolává spíše soucit a dojetí nad zmařeným mladým lidským životem.

Nynější podobu náhrobku Jana Zajíce bylo možno realizovat až po roce 1989, neboť až po tomto roce mohla být veřejnosti představena všechna Zoubkova díla. Zoubek nesouhlasil s komunistickým režimem a tak se v 70. a 80. letech 20. století věnoval spíše restaurátorské činnosti. Posmrtnou masku Jana Palacha, který se upálil před Janem Zajícem, skrýval až do roku 1989. 

 

Socha Krista

Socha Ježíše Krista je dominantou vítkovského hřbitova. Má na tom podíl jak umístění sochy, tak výrazný talent autora. V roce 1905 ji vytvořil vítkovský rodák Josef Mühr. Tato socha je odlita z bronzu, v současné době celá pokryta nazelenalým povlakem a měla by být restaurována. Socha znázorňuje vysokého a štíhlého muže, jednoduše oděného ve splývavém oděvu, bez jakýchkoliv ozdob. Obličej sochy má laskavý výraz se smutkem v očích. Mírně skloněná hlava a roztažené ruce znázorňují, jakoby Ježíš něco sděloval lidu.

Na soše je vyryto jméno autora a na podstavci vzadu jména manželů Josefa a Franzisky Drößlerových, kteří uhradili náklady za toto dílo.

 

Busta Eduarda Schöna – Engelsberga

V městském parku se od roku 1926 nachází busta hudebního skladatele Eduarda Schöna – Engelsberga, umístěna na kamenném podstavci, který původně nesl císařskou korunu, avšak v roce 1918 byla odstraněna.

Tento skladatel je považován za osobnost zdejšího regionu, ze kterého také čerpal inspiraci. Jeho díla jsou duchovněji zaměřena, opěvoval krásu slezské přírody a také svůj rodný německý jazyk. Zkomponoval také Německou píseň svobody (Deutches Freiheitslied), která se v té době zpívala po celé revoluční Vídni.