Zajímavosti z historie

Šlechtický rod pánů z Badenfeldu na Klokočově a jejich rodinná hrobka v kostele sv. Ondřeje

Při pátrání po minulosti starého výletního místa „Hadinka“ poblíž obce Klokočova jsem se z pozemkové knihy dozvěděl, že v roce 1890 byla majitelkou „Hadího mlýna“ (něm. Ottermühle) paní Mária Merkel, rozená baronesa z Badenfeldu. Můj zájem o její osobu mě dovedl až ke studiu slezského šlechtického rodu „von Badenfeld“, konkrétně k osobám pohřbeným v hrobce klokočovského kostela sv. Ondřeje. Studiem archivních materiálů a spoluprací s pečovatelem hrobky panem Pavlem Kučerkou se nám podařilo identifikovat zde pohřbené dospělé osoby a začlenit je do rodového schématu.

Slezský šlechtický rod pánů z Badenfeldu odvozuje svůj původ od opavského měšťana, soukeníka Martina Čejky (něm. Czeike). V roce 1744 je ve starých opavských oddacích kronikách uváděn jeho sňatek s Annou, dcerou Blasia Polentaria, bývalého ředitele kůru u sv. Jiří v Opavě. Ale až jeho 4. potomek - Karel Antonín Čejka (1732–1809) byl za své zásluhy 10. října roku 1771 Marií Terezií přijat do šlechtického stavu s predikátem „von Badenfeld“ a později, 8. dubna roku 1788, ho do stavu rytířského povýšil císař Josef II. Přesto byl tento největší opavský boháč vnímán okolním společenským prostředím jako cizorodý prvek, který svého bohatství nevyužíval k povznesení blaha ostatních, ale ke svému prospěchu. Část svého kapitálu uložil do pozemkového majetku - roku 1788 koupil panství Fulnek s renezančním zámkem, roku 1791 panství Slezské Rudoltice, Fulštejn, Dolní a Horní Pavlovice a roku 1792 statky Hukovice, Štítina a Klokočov ve Slezsku. I když svým zjevem nevzbuzoval sympatie - byl to malý scvrklý muž v omšelé sametové čapce - byl třikrát ženatý. Podruhé s Barbarou Rumolt z Liebenthalu a potřetí s Josefou, rozenou Jahn. S druhou manželkou měl čtyři syny: Karla Josefa, Franze, Josefa a Emanuela, kteří po smrti svého otce zdědili jeho nemovitosti.

Karel Josef jako hlavní majitel a Josef, Emanuel a Franz jako spolumajitelé statků ve Slezských Rudolticích, Fulštejnu a Horních i Dolních Pavlovicích. Karel Anton Čejka z Badenfeldu zemřel roku 1809 a byl pohřben do dnes již neexistující rodinné hrobky u starého kostela ve Slezských Rudolticích. Jeho nejstarší syn Karel Josef baron von Badenfeld byl od roku 1806 majitelem zámku a panství ve Fulneku, kde byl poté, když roku 1842 zemřel v domě № 582 na Bauernmarkt ve vídeňské čtvrti Innere Stadt, pohřben do dnes již zaniklé rodinné hrobky v kapli sv. Rocha ve Fulneku.

Jeho ženou byla krásná a vzdělaná Kateřina von Hauer ze staré dolnorakouské šlechtické rodiny (dcera dvorního rady Karla Josefa a Julianny Kalhammer von Raunach). Zemřela v 83 letech ve vídeňské čtvrti „Innere Stadt“ v domě № 858. Na nejvyšším vrcholu fulnecké zámecké obory lze mezi vysokými buky a javory na kamenném podstavci spatřit krásný čtyřboký obelisk. Nesl mylný v minulosti užívaný název „Zlatá svatba“. Ve skutečnosti představoval vzpomínku na stříbrnou svatbu v té době rytíře Karla Josefa von Badenfeld a Kateřiny, rozené von Hauer, z 6. srpna roku 1817. Karel Josef baron von Badenfeld byl vůdčí osobností rodiny, rozšířil rodinnou držbu o další statky v Pustějově, v Dřevohosticích a Domaželicích na Přerovsku, v Radlowě v Haliči a v Chorvatsku.

1. nejstarší bratr Karla Josefa - Franz rytíř von Badenfeld - se oženil s Annou, dcerou ředitele šlechtického statku a dominia Franze Helwettü v Javorníku. Byl majitelem velkostatku Klokočově u Vítkova, který koupili v roce 1803 společně s bratrem Karlem Josefem baronem von Badenfeld od Alžběty, svobodné paní von Henneberk, rozené Tvorkovské z Kravař. Nashromáždil ohromné jmění – koupil statky v Mokrých Lazcích, Chabišově, Štítině, Dvořisku, Kravařově, Hrabyni a Smolkově, přičemž se natolik zadlužil, že některé z nich musel roku 1837 odprodat řádu Německých rytířů. Zemřel v Opavě roku 1829 a byl pohřben na starém opavském hřbitově.

2. bratr Karla Josefa byl Josef rytíř von Badenfeld, který se oženil s Annou, dcerou zámožného opavského soukeníka Antona Wenzelidese. Měl řadu veřejných funkcí: opavský knížecí zemský rada a nejvyšší zemský písař i písař deputovaného slezského veřejného konventu. Své děti už směroval do vyšší společenské vrstvy, než byl stav kupecký. Pravděpodobně zemřel v Opavě - domníváme se, že místo jeho posledního odpočinku je rovněž na opavském hřbitově.

3. nejmladší bratr Karla Josefa - Emanuel rytíř von Badenfeld svůj první sňatek uzavřel s Theresou - dcerou Christopha von Beer, který zastupoval Bílské knížectví u slezského veřejného konventu, podruhé se oženil s Josephinou von Hillebrand. Stal se olomouckým arcibiskupským radou a přísedícím manského soudu. Zemřel v roce 1819, pohřben byl na opavském hřbitově.

Klokočovské panství s velkou německou obcí, později se silnou českou menšinou, mělo v roce 1869 145 domů s 1114 obyvateli a v roce 1900 170 domů se 1197 obyvateli, z nichž se hlásilo 9 osob k české národnosti. Jednalo se o zemědělskou podhorskou obec s velkým katastrem, s velkostatkem a s ním spojeným průmyslem. Z celkové výměry hospodářské půdy 1549 ha v roce 1900 zabírala pole 743 ha, lesy 579 ha, louky 140 ha, pastviny 76 ha, zahrady 11 ha. Bylo zde 65 koní, 729 kusů skotu a 251 kusů bravu. Velkostatek měl v té době výměru 945 ha, 2 dvory, lihovar, 2 břidlicové lomy, kamenolom a pilu. Na začátku 18. století patřila k panství i zaniklá panská valcha na řece Odře , kterou do úplného zániku v 50. letech 20. století provozovali privátní valchaři ze Spálova pro soukeníky ze Spálova, Oder a Nového Jičína.

Hranice klokočovského panství za Franze a Ernesta z Badenfeldu v letech 1836-1876 jsou zřejmé z příslušných přehledových map katastru obce Klokočov a obce Klokočůvek.

V katastru obce Klokočůvek byly v držení Badenfeldů některé parcely („Přehledová mapa katastru obce Klokočůvek 1836“ - části katastru A, B, C, F). prodané v roce 181610 Franzem z Badenfeldu obyvatelům Klokočůvku.

Sídlo Badenfeldů a „panský dvůr“ včetně hospodářských a administrativních budov (správní úřad velkostatku) I1-I6 se nacházely v severozápadní části obce Klokočova. Zděné (označené červeně) budovy byly uspořádány po obvodu obdélníkového dvora. Stranou, na stavební parcele č. 8, se nacházela budova № 59 – tzv. „zámeček“, která pravděpodobně sloužila majitelům panství. A nedaleko, na stavební parcele č. 18, přikoupil v roce 1842 pro potřeby majitelů Ernst Otto z Badenfeldu ještě budovu № 62. Ta jim sloužila k pobytu po prodeji klokočovského panství v roce 1873. Až na louky – pastviny (parcely č. 7, 9, 15) byla většina luk (parcely č. 6, 8, 22), podmáčená. Parcely č. 10 a č. 24 využívali obyvatelé panství jako zelinářské zahrady. V okolí byly i tři vodní plochy – jezírka (parcely č. 13, 16). Centrum hospodářského života panství, Františkův Dvůr (№ 84) - stavební parcela č. 197, je po obvodu zastavěno zděnými nespalnými budovami. V jeho okolí se opět nacházejí dvě vodní plochy (parcely č. 2111, 2115), které byly určeny pro hospodářské využití, a podmáčené louky (parcely č. 2113, 2121). Byly zde i dvě zelinářské zahrady (parcely č. 2113, 2121). Františkův Dvůr obklopovala pole - role, některé s neplodnými úseky (parcely č. 2125, 2128, 2129 a č. 2131, označené písmenem „ö“).

Jako u většiny obcí na Moravě a ve Slezsku byl i v Klokočově jeho duchovním centrem kostel s místním hřbitovem, který je situovaný uprostřed obce. Je zasvěcený sv. Ondřejovi, patronu horníků, rybářů a provazníků, a od roku 2007 je kulturní památkou. Původně dřevěný kostel z roku 1555 byl za vedení stavitele Wielscheho v letech 1807 - 1810 přestavěn. Ke kostelu byla přistavěna malá klenutá sakristie, ze které vedly dvoje dveře na hřbitov. Nad sakristií byla umístěna oratoř, přístupná ze hřbitova po schodišti dnes již zazděnými dveřmi. Roku 1861 byla postavena nová sakristie a v roce 1869 dokončena stavba panské rodinné hrobky. V kryptě pod sakristií byly pohřbeny osoby (viz. dále) šlechtického rodu von Badenfelld. Od roku 1858 se kostel stal kostelem farním. Rodinná hrobka o rozměrech 4 x 3 x 2 m je přístupná po schodech dalšími dveřmi ze hřbitova. V hrobce jsou zemřelí umístěni nad sebou - ve dvou patrech. Ve spodním patře je to bratranec majitele klokočovského panství Rudolf (Franz Joseph Jakob) von Badenfeld se svým synem Alexandrem (Josephem Johannem) von Badenfeld a nad nimi (zleva doprava) rodina majitele panství: Maria (Johanna Barbora) von Badenfeld, rozená von Puthon, blíže neurčené dítě (viz. dále), Ernst Otto
(Karl Mária) von Badenfeld.

Majitelé klokočovského panství von Badenfeldů v letech 1803 - 1896

Jejich bližší osobní údaje včetně informací o jejich příbuzných jsou v přiloženém rodokmenu. Nelze si nevšimnout, že většina členů rodiny von Badenfeld se narodila, popřípadě i zemřela v měšťanském domě číslo popisné № 212 (№ 213) na Horním náměstí11. Tento opavský dům si Badenfeldové zvolili za své městské sídlo a můžeme předpokládat, že budovu, která dříve sloužila jako sirotčinec, přestavěli pro potřeby pohodlného bydlení. Zmínka o tom, že se s přestavbou začalo ihned, jakmile dům Karel Anton von Badenfeld získal, je z roku 1790. V roce 1825 byl dům v pozemkové knize města Opavy zapsán jako svobodný stavovský dům. Byl patrový a měl dva sklepy, v přízemí dva pokoje, dvě komory, tři klenuté kvelby, kuchyň a v 1. patře 13 pokojů. Majitelem domu byl Karel Josef baron von Badenfeld. Jak přestavěná budova vypadala, můžeme vidět z hypotetické rekonstrukce vzhledu domu od Ing. arch. Vlastimila Krčmáře. Větší počet místností dokládá, že v roce 1825 byl dům již zcela adaptován pro potřeby bydlení. Počet místností v přízemí je menší než v patře a je pravděpodobné, že dva pokoje mohly být poměrně velké a sloužily jako salony nebo haly. V roce 1842 Karel Josef baron von Badenfeld zemřel a dům zdědila vdova Kateřina, rozená von Hauer. Ta ho převedla na svého syna Wilhelma. 14. února roku 1843 prodal Wilhelm von Badenfeld - zemský hejtman, dům svému bratrovi Eduardovi von Badenfeld. A Eduard von Badenfeld ho roku 1848 daroval své manželce Adelheid, která ho ještě 3. listopadu téhož roku prodala Karolíně Meinert, rozené von Balzberg. 

Sledujme dále dvě rodiny Badenfeldů, pohřbené v klokočovské hrobce. Nejdříve rodinu Rudolfa rytíře von Badenfeld, který se narodil roku 1811 v Ostrožní ulici v domě č. p. 245 (dnes Popská ulice 1). V roce 1844 se ve svých 35 letech oženil v holčovickém kostele s jednadvacetiletou Annou, dcerou stavitelského mistra Johanna Scholze z Holčovic (Hillersdorf) a Josefy Proske, dcery dědičného rychtáře z nedalekého Vina (Weine). Rudolf von Adenfeld zemřel v Opavě roku 1869 v domě č. p. 43 (dnes Solná ulice 11) na arteriosklerózu mozkových cév. Podle úředního zápisu měl být pohřben na starém opavském městském hřbitově. Se svou ženou Annou měl 3 děti: Alexandra rytíře von Badenfeld (narozeného na zámku ve Slezských Rudolticích v roce 1849, který zde zemřel 30. dubna 1871 na plicní tuberkulózu. Úřední zápis uvádí, že jeho pohřeb proběhl 3. května na městském hřbitově v Opavě?), Alfréda von Badenfelda (zemřelého
v roce 1851 při předčasném porodu na zámku ve Slezských Rudolticích a pravděpodobně zde i pohřbeného do rodinné hrobky) a Marii baronesu von Badenfeld (provdanou v 18 letech roku 1880 v Hradci nad Moravicí za dvacetiletého Hugo Merkela, majitele velkostatku v Retzitz, dnes Rzeczice, okr. Gliwice v Polsku).

Jako druhou rodinu uvádíme rodinu majitele panství v letech 1830-1873 Ernesta Otty von Badenfelda, který se narodil roku 1803 v Opavě na Horním náměstí v domě č. p. 213 (dnes obchodní středisko Slezanka). V roce 1833 se ve 29 letech oženil ve Vídni I, čtvrt „Innere Stadt“- Freyung v bazilice „Panny Marie pro Skoty“ se dvaadvacetiletou Mariou, rozenou von Puthon. Oddával je první farář baziliky Edmund Jötz, za svědky jim byli strýc Karl Josef baron von Badenfeld a Johann Baptista von Puthon, velkopodnikatel a majitel první mechanické přádelny bavlny v dolnorakouském Teesdorfu. Ernst Otta bydlel v době sňatku ve Vídni II., čtvrt Leopoldstadt, a Maria ve Vídni I., nedaleko baziliky na ulici Renngasse. Maria von Puthon pocházela z významné rodiny vídeňských bankéřů - její otec Karl von Puthon (1780–1863) byl bankéřem a velkoobchodníkem. Matka Apollonia, rozená von Badenthal (1783–1818,) pocházela ze starobylého rodu - jejím otcem byl baron Johann Nepomuk Julier von Badenthal a matkou baronka Anna, rozená von der Mark. 

Maria von Badenfeld, rozena von Puthon, zemřela na vodnatelnost 12. listopadu roku 1871 na zámku klokočovského panství № 61. Do rodinné hrobky v kostele sv. Ondřeje byla pohřbena 15. listopadu 1871. Pak již vdovec Ernst Otta rytíř von Badenfeld pobýval většinu času ve Vídni a nakonec v roce 1873 klokočovské panství prodal Gottliebovi Haase von Buchstein. Zemřel 12. listopadu roku 1878, v 81 letech ve svém domě Wien I - Innere Stadt, Neuer Markt № 9 na akutní zánět průdušnice. Poslední rozloučení rodiny se zemřelým proběhlo 13. listopadu ve Vídni v Augustiánském kostele a 16. listopadu byl místním farářem Franzem C. Horákem pohřben v Klokočově do rodinné hrobky vedle své manželky Marie von Badenfeld.

V dětské rakvi uložené v rodinné hrobce bylo podle Wilhelma Schnörcha pochováno dítě Ernesta Otty a Anny von Badenfeld. Přesto, že jsme provedli spoustu šetření, úmrtí žádného dítěte přicházejícího v úvahu jsme v úředních dokumentech neobjevili. Podle dostupných informací z klokočovské hrobky se mohlo jednat o 2-4leté dítě neznámého pohlaví. 

7. února roku 1896 skončila prodejem klokočovského domu № 62 Johannu hraběti Plater von Bröelovi, 93letá přítomnost Badenfeldů na Klokočově. Zůstalo po nich funkční panství s podpůrným průmyslem, na což mohli úspěšně navazovat jeho noví majitelé, a také památné místo v kostele sv. Ondřeje – rodinná hrobka. I v jejich případě se však opakovala netypická a v proindustriálním období socioprofesní kariéra raných podnikatelů. Bohatství a prestiž - tři generace a dost.

Závěrem bych chtěl poděkovat osobám, které přispěly svým dílem k výsledku zde popsaného bádání. Jsou to: Pavel Kučerka – pečovatel o hrobku Badenfeldů v Klokočově, Mgr. Romana Rosová z Národního památkového úřadu v Ostravě, PhDr. Jaroslav Zezulčík - kastelán na zámku v Kuníně, PhDr. Inna Mateiciucová – archeolog v MU Brno, MUDr. František Navrátil – stomatolog v Odrách a v neposlední řadě Ing, Petr Lelek - jednatel Historicko-vlastivědného spolku Odry. 

Pro omezené místo v Oderském zpravodaji pro Vlastivědné listy jsme proto nemohli v tomto článku uvést všechny obrázky a použité prameny. Proto tento článek uvedeme kompletní na stránkách města Oder v sekci věnované Oderskému zpravodaji.

Za HVS Odry pro Oderský zpravodaj připravil Pavel Kašpar st.
 

Kompletní materiál ke stažení (PDF)