Denní stacionář aneb Když senioři rozkvétají

A podobně blahodárně působí vědomí, že je o jejich blízkého dobře postaráno, i na ty, kteří mají seniory doma na starost. Více o denním stacionáři si můžete přečíst v rozhovoru s jeho vedoucí Michaelou Tomáškovou.

V Charitě Odry pracujete od roku 2013. Jak to všechno vlastně začalo?

Nastoupila jsem jako pečovatelka v terénu. Nové povolání se mi zalíbilo. Vyzkoušela jsem si i práci v denním centru, pracovala jsem s bezdomovci. A v roce 2014 jsem společně s kolegyní stála u zrodu denního stacionáře, jehož vedoucí jsem od 2017.

Mohla byste denní stacionář představit?

Aktuálně jsme tu tři pracovnice na plný úvazek, jedna na poloviční. Denně jsme schopny se postarat až o patnáct klientů. Naše služby v dané chvíli využívá třicet osm klientů, ale ne všichni jsou tu každý den. Někteří přicházejí dvakrát, třikrát týdně. Tři z nich přijíždějí z Vítkova.

Kdo může o službu denního stacionáře požádat?

Většinou se o naše služby začne zajímat partner seniora, jeho opatrovník, nebo pečující rodina. Umožníme jim prohlídku zařízení, senior si u nás může vyzkoušet jedno dopoledne takzvaně nanečisto, aby zjistil, jak to tady chodí. Pokud se mu u nás zamlouvá, domluvíme dny, kdy by mohl naši službu využívat. Pro začátek se osvědčily jeden až dva dny v týdnu. Později, když se nový klient rozkouká a zvykne si, může tu trávit víc času.

Setkáváte se ze strany nováčků s nedůvěrou?

Ano, a je to pochopitelné. Nevědí, co je čeká, co si pod slovem stacionář představit. Jdou do cizího prostředí, mezi neznámé lidi, mají strach. Někteří si myslí, že se jich rodina chce zbavit, pletou si denní stacionář s domovem. Takže jim vysvětlujeme, že se každý den zase vrátí domů. Většinou pak sami s úsměvem říkají, že jsme školka pro babičky a dědečky.

Jak se k vám klienti dostanou?

Přivážejí je rodinní příslušníci, ale zajišťujeme i svoz.

A jak často lze vaši službu využívat?

Až pětkrát týdně, buď jen dopoledne, nebo celodenně. Klientům se věnujeme od pondělí do pátku od osmi do patnácti hodin. Je třeba upozornit na to, že nesuplujeme kluby pro seniory. Klient musí potřebovat podporu další fyzické osoby, je omezen buď věkem, nebo svým onemocněním.

Co když je imobilní?

Klienti se často pohybují s pomocí hole, někdo je na vozíčku, pečovaly jsme také o paní s kvadruplegií. Není čeho se bát, denní stacionář je bezbariérový, je tu výtah, máme bezbariérové sprchy i koupelny.

Co všechno se tady děje?

Dopolední program je dynamický. S klienty si povídáme, luštíme křížovky nebo čteme zajímavosti. Také cvičíme, senioři sedí v kruhu na židlích a my zařazujeme různé prvky, pomůcky i techniky, aby si tělo co nejlépe procvičili. K tomu účelu jsme s kolegyněmi vyrobily spoustu pomůcek. Klienti například mohou chytat s udicí rybičky, čímž si procvičují motoriku. Baví je to, soutěží, kdo jich „uloví“ víc. Oblíbený je i tanec v sedě, někdy se vypravíme na procházku. Dopoledne se věnujeme také tréninku paměti. Stejně jako pohybové aktivity, i procvičování paměti přizpůsobujeme možnostem klientů. Naším cílem je motivovat je a povzbudit, nechceme, aby se trápili pocitem, že toho zvládnou méně než ostatní. Takže máme úkoly rozděleny podle obtížnosti. Hodně se zaměřujeme na řečový projev, protože se stoupajícím věkem i tato schopnost slábne, stejně jako jiné kognitivní funkce. Pro šikovnější klienty chystáme i pracovní činnosti například v podobě tematického tvoření, pěstování bylinek a tak dále. Skupinový program končí o půl dvanácté, po obědě nastává klidový režim. Někdo si chce povídat, nebo hrát stolní hry, jiný by se rád díval na televizi, další má chuť na kávu, či je naopak zvyklý si po jídle zdřímnout. Odpolední program je více individuální. Docházela k nám například paní po mozkové příhodě, která chtěla odpoledne, když už většina klientů odešla, trénovat řeč a čtení. Samozřejmě jsme jí v tom vyšli vstříc. Není problém procvičovat třeba krátkodobou paměť, záleží na přání klienta.

Takže když má člověk chuť se sebou něco dělat…

…je pro něj naše služba ideální. Společně zvolíme činnosti, které ho baví, může si tu najít přátele. Ale pokud takovou potřebu klient nemá, nedopadá to dobře. Někdy společně s jeho rodinou dojdeme k tomu, že denní stacionář pro něj není tím nejlepším řešením. Ovšem naše zkušenosti jsou opravdu různorodé. Máme tady například klienta, který byl ze začátku velmi negativní, nechtěl sem jezdit. A jednou jeho manželka zavolala, jestli ho může přivézt i mimo dohodnutý termín, protože nechce být doma sám, chce jet k nám. Jiný klient doma vůbec nemluvil, ale s námi si tady s chutí povídal.

Jak už bylo řečeno, lidé se díky vám dostávají i z určité sociální izolace.

Přesně tak. Mnozí nemají kontakt se svými vrstevníky, většinu času tráví doma sami, protože rodina musí chodit do zaměstnání. Tady jsou mezi lidmi, pořád se něco děje. A protože neustále trénujeme, udržují se v kondici, případně si ji i zlepšují. Měli jsme tu například paní s Alzheimerovou chorobou. Nejprve odpovídala jednoslovně, nakonec po neustálém procvičování složila i větu o třech slovech. Měli jsme z toho všichni radost, i když jsme věděli, že nemoc bude postupovat dál. Ale i takové malé vítězství je obrovskou vzpruhou pro klienta, jeho rodinu i pro nás. Proto se každého z nich snažíme podporovat, pomáhat mu rozvíjet se.

Myslím, že stacionář je obrovským přínosem nejen pro ty, o které pečujete, ale také pro jejich blízké, kteří díky vám mají o starost míň.

Rozhodně se jim uleví. Nemusejí myslet na to, co se děje doma, zatímco jsou v práci, případně si mohou i odpočinout a načerpat sílu, aby vše lépe zvládali. To vše se pozitivně projeví v atmosféře v rodině, v rodinných vztazích. A my máme dobrý pocit, že k tomu můžeme přispět.

Foto: Charita Odry