„Klienti nás berou jako členy rodiny,“ říká pečovatelka Lenka Miková

Paní Miková, jak to celé začalo?

Firma, ve které jsem původně pracovala jako drůbežářka, zkrachovala a já přišla o práci. Měla jsem malé děti, takže jsem nemohla nastoupit do třísměnného provozu a byla jsem bez zaměstnání už docela dlouho. Tenkrát jsem oslovila ředitele Charity Odry Petra Kučerku, který bydlí stejně jako já v Klokočůvku, a zeptala se, zda by někoho nepotřeboval. A on mi navrhl, že bych to mohla zkusit jako pečovatelka ve Vítkově. 

To musela být oproti dřívějšímu povolání neskutečná změna. Najednou jste se ocitla v přímém kontaktu s klienty.

Začátky byly těžké, myslela jsem, že to nezvládnu. Každý člověk je individualita, s každým je potřeba jednat jinak. Ale časem se to začalo měnit, uvědomila jsem si, že mě setkání s klienty nabíjejí, že jsem spokojená. Tahle práci mi přirostla k srdci, motivuje mě. To, že mě těší, beru jako dar. Pečovatelství ve mně asi dřímalo, jen jsem potřebovala dostat příležitost. Vyrůstala jsem s babičkou, ráda jsem s ní poslouchala pohádky, které dávali v rádiu, ona při nich spala… Klienti mi někdy připomínají mé prarodiče, jsou živoucími kronikami. Hodně toho zažili, rádi vzpomínají. Snažím se přijít na to, jaké mají zájmy, ptám se, co dělali v mládí. Když se rozpovídají, zapomenou, že jsem pečovatelka, berou mě jako člena rodiny.

Nejdřív jste ale musela absolvovat pečovatelský kurz a seznámit se s celým terénem, který zahrnuje i Budišovsko, Odersko a Fulnecko. Stabilně ale působíte na Vítkovsku. Co všechno vlastně práce pečovatelky obnáší?

Těch povinností je celá řada. Když ráno přijdeme k uživateli, připravíme mu snídani, pomůžeme s ranní hygienou, připomeneme léky – kolikrát se totiž stává, že si je babičky a dědečkové zapomenou vzít – obstaráme úklidy a nákupy a pokud rodina nemůže, doprovodíme klienta k lékaři. Zajdeme vyzvednout recepty, zařídíme všechno, co potřebuje. 

Takže se vlastně stáváte součástí domácnosti.

Přesně tak, jsme jako rodinní příslušníci. Podstatné je získat důvěru, zvlášť u seniorů to jde těžko. Ale když se to podaří, většinou se mezi námi vytvářejí silné vazby.

Jaký bývá první kontakt? Co má klient očekávat?

První setkání není náročné jen pro nového uživatele, ale také pro nás. Neznáme se, obavy a rozpaky jsou na obou stranách. Snažím se být vstřícná, podám ruku, klienta uklidním, vysvětlím mu, co se bude dít. U první návštěvy většinou bývají přítomni i jeho blízcí, kteří mi vysvětlí, co a jak, kde je koupelna, kde najdu pomůcky, co všechno uživatel potřebuje. Často převezmu i klíče od bytu, abych se v domluveném čase dostala dovnitř. 

Při své práci, například při koupání, se dostáváte až za hranice intimity klientů. To musí být náročné pro obě strany.

Samozřejmě že se uživatelé zpočátku ostýchají. Daná situace je nepříjemná nejen pro ně, ale i pro nás. Snažíme se jim vysvětlit, že je to jako v nemocnici, kdy jim pomáhají ošetřovatelky, že je to přirozená součást námi poskytované péče. Nakonec stud společně překonáme a uděláme, co je potřeba.

Pečujete také o nemocné s demencí. Tady je to ještě složitější. Stává se, že když něco někam založí, osočí vás?

To víte, že ano. Máme sice osvědčení o bezúhonnosti, ale to nám v takové chvíli nepomůže. Snažíme se klientovi trpělivě vysvětlovat, že tu věc musí mít někde jinde. Už se stalo, že
například peněženka byla v ledničce nebo pod postelí. Vždy se ale všechno vyřešilo, ztracené předměty byly nalezeny. Mnohdy o vývoji stavu nemocného informujeme jeho rodinné příslušníky nebo lékaře, přece jen jsme s klienty v častém kontaktu, takže můžeme poskytnout dobrou zpětnou vazbu.

Vaše péče o klienta často končí až v okamžiku jeho skonu. I to musí být velmi těžké.

Je to hodně smutné. Nejhorší bylo období covidu. Bylo kruté, když si někdo například objednal nákup, my ho následující den přinesly a ten člověk už nebyl. A těch případů bylo poměrně dost.
Bylo velmi náročné to zvládat. 

Pojďme se bavit o radostnějších aspektech vaší práce.

To ano. Každý den je nový, jiný. Uživatelé nám dávají najevo, že se na nás těší, že jsme jim chyběly. Něco takového motivuje a nabíjí. Víte, tuhle práci by neměl dělat člověk, který nemá vztah k lidem. Zvlášť pro seniory je velice cenná komunikace, zájem, milé slůvko. Moc potřebují s někým prohodit pár slov, to je pro ně snad to nejcennější.

Co vám ulehčuje vaši práci?

Máme nový systém zaznamenávání pracovních úkonů. Už vše nezapisujeme na konci směny v kanceláři do počítače, ale v terénu do mobilu. To nám práci obrovsky usnadnilo, jsme za to rády. Na Vítkovsku máme nové auto, na jehož pořízení přispěl Moravskoslezský kraj. Když si vzpomenu na škodovky, jimiž jsme jezdily před dvěma desítkami let, kdy jsme musely neustále
doplňovat olej, aby se nezadřel motor… Za tu dobu, co v Charitě Odry pracuji, se toho změnilo k lepšímu tolik! Máme perfektní vybavení, moderní pomůcky, příjemné pracovní zázemí. Jsme
spokojené. A díky tomu jsou spokojeni i naši klienti.