„Chci být součástí místa, kde žiju,“ říká sochař Jan Šnéberger

Kudy vedla vaše cesta z Českého Krumlova až do Vítkova?

Začal jsem studovat sochařinu na Ostravské univerzitě a už jsem v Ostravě zůstal. Takže v tomhle regionu žiju víc než polovinu života! Navíc z fary, kterou měli v Loučovicích pronajatu rodiče, se maminka po smrti otce odstěhovala, takže vazby z dětství se zpřetrhaly…  Ale řekl bych, že naše vesnice měla podobnou atmosféru jako část Vítkova, kde teď bydlíme. Asi proto mě to sem táhlo. Vyrůstal jsem v Sudetech, takže k nim mám blízko.

Měl jste o Vítkovu povědomí už dřív?

Prvním člověkem z Vítkova, kterého jsem poznal, byl Jaroslav Zajíc, bratr Jana, jehož hrob na zdejším hřbitově jsem před lety restauroval. To bylo moje první, řekl bych symbolické propojení s Vítkovem. Ale se ženou jsme na Odersko jezdívali na výlety, takže jsem to tu trochu znal. A nedaleko, ve Fulneku, jsem se podílel na restaurování kostela Nanebevzetí Panny Marie.

Další spojení vzniklo prostřednictvím hudby. Hraju totiž na baskytaru a jedním z mých prvních učitelů byl Lukáš Mužík, který je z Vítkova. Když jsem s ním později probíral, zda se sem přestěhovat, prohlásil „super, to je to nejlepší místo“. A tím mě k tomu osudovému kroku popostrčil. Díky hudbě jsem se před lety poznal i se zdejším místostarostou Martinem Šrubařem, párkrát jsem ho doprovázel. Právě jemu vděčím za to, že dnes zpívám ve zdejším sboru Komenský. Tohle seskupení s více než čtyřmi desítkami členů, kteří reprezentují průřez vítkovskými generacemi, je mou první větší socializací tady.

Takže jste se začal s městem sžívat?

Když jsme se přistěhovali, představili jsme se sousedům, abychom o sobě věděli. Další kontakty se vytvářejí přes děti, školku, školu. Když teď jdu městem, někoho pozdravím, s jiným prohodím pár slov, je to super! Čím víc lidí člověk v daném místě zná, tím si je jistější, je klidnější. Už se tu necítím úplně cizí. A rád bych se do zdejšího života zapojoval víc. Chci být součástí místa, kde žiju.

Máte tady už svá oblíbená místa?

Když jsme sem přijeli se ženou poprvé, na Oderské ulici, kde teď bydlíme, se nám zalíbilo na první dobrou. Z pozemku je krásný výhled na Vítkov, vidíme oba kostely. Chytlo nás to za srdce. A taky mám rád výhled z kopce nad barákem směrem na starou Klokočovskou, Cabák se mu říká. Nebo park za kostelem, který má velký potenciál. Stojí za to ho dál kultivovat. Jsem totiž přesvědčen, že i takové počiny a změny k lepšímu přispívají k tomu, aby si lidé, kteří tu žijí, vytvořili k danému místu vztah, aby tu nepřebývali tak nějak automaticky, lhostejně. Nechci, aby se o Vítkovu říkalo, že se tu nedá žít. Není to pravda. Ale když to budeme říkat, tak to tak bude.

Dá se říct, že pro vaše děti je Vítkov domovem?

Nevím, jestli je, ale určitě bude. Syn Antonín se tu narodil, Bětka už tu prožila víc než půlku života a nejstarší Žofka tu chodila do školky, teď do školy, v „zušce“ má výtvarku a flétnu. Mají tu dobré zázemí, kamarády.

A jak to vnímáte vy? Pro vás už Vítkov domovem je?

V Ostravě, kde jsme s manželkou léta žili, jsme bydleli po podnájmech. Ale oba jsme věděli, že tam nechceme vychovávat děti. Tady jsme si pořídili dům, který postupně rekonstruujeme. Poznáváme čím dál víc místních lidí. A za mnou tu zůstávají i první stopy v podobě mé práce. V Odrách jsem se podílel na restaurování Bernheirerovy hrobky, loni jsem opravoval sochu klečící dívky u školky ve Vítkově, což byl sice jen drobný zásah, ale dělal jsem ho s chutí. Letos restauruju pískovcový kříž v Jelenici. V červenci jsem ho rozebral, je třeba ho chemicky zpevnit, protože už se drolí, očistit od druhotných barevných nátěrů. Zásadní změnou budou nové kamenné schody. Kříž měl totiž betonový základ, který k němu proporčně neseděl a devalvoval jeho historickou hodnotu. Jsem rád, že se vedení města nerozhodlo pro polovičaté řešení, že stojí o to, aby kříž i místo, kde stojí, prokoukly. Jsem přesvědčen, že podobné body v krajině jsou velmi důležité. Jsou to svědci minulosti, záchyty v prostoru i čase. Je hrozně důležité vnímat nepřetrženou časovou linku, která sice mohla být uměle smazávána, ale stále existuje. I proto se snažím zachovávat autenticitu památek. Těším se na výsledek. Kříž v Jelenici bude dalším z mých pomyslných podpisů na Vítkovsku. Děti budou vědět, že tohle dělal táta. Tak abych konečně odpověděl na otázku: Myslím, že to všechno, o čem jsem teď mluvil, začíná pocit domova vytvářet.

Foto: archiv Jana Šnébergera