Vítkov na své zmizelé nezapomíná

Pronásledování a ponižování, odeslání dětí do neznáma ve snaze zachránit jim život, bezmocné sledování deportací, při nichž nenávratně mizí blízcí a známí, a čekání na transport se stále jistějším vědomím, že jeho cílovou stanicí je smrt. Proto, abychom něčemu takovému nemuseli nikdy čelit, nesmíme na to, co se tenkrát dělo, zapomínat. To není fráze. To je fakt. A Vítkov nezapomíná.

Návrat domů

Ve středu 11. září letošního roku oslavil John Fieldsend třiadevadesáté narozeniny. A hodnotu dárku, který ten den dostal, nelze vyjádřit penězi a vlastně ani slovy. Po 85 letech se vrátil do míst, kde jako osmiletý chlapec žil a kde naposledy viděl své rodiče. Vrátil se do Vítkova. Právě tady John, tenkrát Hans Heinrich Feige, žil s bratrem Gerdem a rodiči Gertrud a Curtem po
útěku rodiny z Německa zachváceného nacistickou ideologií. Do míst svého dětství se vrátilo nejspíš poslední žijící dítě ze Slezska, které se nestalo obětí holocaustu díky možnosti vycestovat do Anglie v jednom z dnes už proslulých vlaků sira Nicholase Wintona. John Fieldsend přijel, aby spolu se svými dětmi a vnuky byl u slavnostního položení kamenů zmizelých před rodným domem jeho maminky ve Hřbitovní ulici číslo 591. 

„Setkání s panem Johnem Fieldsendem bylo neskutečně silné a emotivní, vážím si toho, že do Vítkova i se svými blízkými přijel,“ vrací se k výjimečnému okamžiku starosta Jakub Cihlář, který vzácného hosta ve městě přivítal. „Řekl bych, že každý z přítomných tváří v tvář člověku, jenž toho tolik prožil, nikdy se nevzdal, a navíc po celý život šíří povědomí o holocaustu, cítil respekt a úctu i hřejivý pocit, protože takový návrat dává naději nám všem… Nikdo z nás si nedokáže představit, co muselo znamenat odjet jako dítě s bratrem do neznáma a být s otcem a matkou v kontaktu pouze prostřednictvím láskyplných dopisů. Ty navíc jednoho dne přestaly chodit a ten poslední, se slovy rozloučení, chlapci obdrželi až po válce,“ říká Jakub Cihlář, jenž je přesvědčen, že rodiče obou hochů by byli hrdi na to, jak jejich synové dokázali šanci na život, kterou jim tak obětavě a statečně dali, využít.

Emotivní okamžiky

Vedení města předalo vzácnému hostu upomínku v podobě publikace Lidé Vítkovska s fotografiemi a osobním věnováním Jindřicha Štreita a snímku domu, před nímž jsou uloženy kameny zmizelých.

Po setkání na radnici se všichni přítomní přesouvají k domu plnému krásných i bolestných vzpomínek malého Hanse, dnes Johna Fieldsenda. Předseda spolku CEBENA – cesta bezmoci a naděje, z. s., Vladimír Nevlud, jehož neúnavné pátrání vyústilo až k tomuto slavnostnímu momentu (pozn. red.: více informací lze najít v zářijovém vydání zpravodaje a prostřednictvím odkazu na konci), představuje vzácné hosty a jejich životní osudy, hovoří o projektu Nikdo by neměl být zapomenut aneb Příběh Wintonova dítěte ze Slezska. Nejemotivnější okamžiky přicházejí ve chvíli, kdy studenti Základní školy a gymnázia Vítkov čtou dopisy manželů
z Vítkova jejich dětem, které už tou dobou jsou v bezpečí za mořem. Mezi řádky se spolu s nezměrnou bolestí z rozloučení klenou jako duha naděje a láska. Slyšet jejich slova tady a teď,
v přítomnosti jejich syna… Komu by to nevehnalo slzy do očí? Velice cenný je i dopis rodinného přítele Oty Barmana, jenž válku přežil a začal po chlapcích pátrat, aby jim předal rodinné
fotografie a slova rozloučení od rodičů, kteří byli 26. února 1943 deportováni přímo do Polska.

Na Johnu Fieldsendovi je patrná radost z návratu. „Je hezky opraven,“ konstatuje vzácný host s úsměvem a bez špetky zahořklosti při pohledu na dům, na jehož průčelí byla před chvíli
odhalena pamětní deska a před ním položeny kameny zmizelých připomínající jeho blízké. Oslavenec, který ani v úctyhodném věku neváhal zdolat dlouhou cestu do míst svého dětství, si
zjevně užívá, že tady může být. A projevuje přání podívat se na zahradu. „Vypadá úplně jinak, než si pamatuju,“ rozhlíží se kolem sebe a vzpomíná nejen na chvíle plné smíchu a pohody
s rodiči a bratrem, ale také na moment, kdy se právě tady k jeho otci neurvale a velice ponižujícím způsobem choval německý důstojník. Možná právě v tu chvíli se zrodilo rozhodnutí, které chlapce zavedlo až na stupínky vagonu Wintonova vlaku… John Fieldsend, který ve Velké Británii přednáší o holocaustu na školách, popisuje tento zlomový okamžik několika prostými
slovy: „Můj otec řekl mně a mému bratrovi: Vydáváte se na dlouhou cestu. Bylo to na nádraží ve Vítkově. Posadili nás do vlaku a řekli: Sbohem!“

Kameny zmizelých

Kameny zmizelých, které byly ve Vítkově položeny, byly vyrobeny ve spolupráci s brněnskou židovskou obcí, jež už má s tímto způsobem připomínání obětí druhé světové války přibližně
desetileté zkušenosti. „První kameny jsme vyrobili pro Brno, postupně nás začali oslovovat i jednotlivci, nebo přímo města. V posledních letech vyrábíme až 200 kamenů ročně,“ vypočítává Boris Barak Selinger ze Židovské obec Brno a jen namátkou vyjmenovává některá z měst: „Prostějov, Jihlava, Ústí nad Orlicí, Valašské Meziříčí, Luhačovice, Litoměřice, Šumperk, Plzeň, Jindřichův Hradec, Svitavy, Třebíč, Telč, Přerov a samozřejmě Vítkov. Nejvzdálenější místo, kde je kámen zmizelých, který jsme vyrobili, položen, je ve slovenském Námestovu. A pracujeme na dalších. V dané chvíli kolega Vladimír Vrána, jenž do měděných destiček ručně vyráží každičké písmeno a číslo, pracuje na kamenech zmizelých pro Dobříš, kam jich poměrně vysoký počet dodáváme už podruhé, zásilku máme připravenu i pro Opavu, kde pokládání kamenů zmizelých zdržely zářijové povodně.“

Vyprávění se dotýká i příběhů a osudů, s nimiž bývá dohledávání, nebo ověřování údajů v souvislosti s přípravou kamenů zmizelých často spojeno. „Silně mě například zasáhl požadavek na zhotovení více než deseti kamenů, kdy bylo oběťmi výhradně děti. Ve chvíli, kdy jsem si to na základě uvedených dat uvědomil, jsem pocítil opravdovou hrůzu. Když si představíte, co ty děti potkalo…,“ svěřuje se se svými niternými pocity Boris Barak Selinger. A upozorňuje na mnohdy přehlížený fakt, že kameny zmizelých zdaleka nepřipomínají jen židovské oběti druhé
světové války. „Často jde například o členy Sokola a nejrůznějších spolků, o vojáky, kteří padli v boji proti fašismu… Dokonce nás oslovili i svobodní zednáři, jejichž bratři byli tenkrát umučeni,“ uvádí několik příkladů. 

Každý z kamenů zmizelých je mementem, díky němuž si kolemjdoucí mimoděk uvědomí, že v daném místě bydlel někdo, kdo druhou světovou válku nepřežil. „Víte, kameny zmizelých se mají pokládat k poslednímu bydlišti, odkud byly oběti odvlečeny. Ale my k tomu přistupujeme malinko jinak. Židé totiž byli už od roku 1936 vyháněni ze svých domovů a nuceni se neustále stěhovat. Některé rodiny musely během krátké doby vystřídat i tři čtyři adresy, pak teprve šly do transportu. Proto pátráme, abychom dohledali jejich opravdový domov, místo, kde se ženili, vdávali, kde vyrůstaly jejich děti, kde žili naplno a nejen přežívali. Tam se snažíme kameny pokládat,“ vysvětluje Boris Barak Selinger, jenž je přesvědčen, že takové místo se podařilo najít i ve Vítkově, odkud maminka Johna Fieldsenda pocházela.

Plamínky stovek svíček

„Kouzelnou atmosféru měla také vzpomínková akce k uctění památek obětí holocaustu v ostravském Gongu, kde ji o den později spolu s partnery uspořádal spolek CEBENA – cesta bezmoci a naděje, a jíž se zúčastnil také John Fieldsend s dětmi a vnuky i rodinnými přáteli,“ pokračuje starosta Vítkova Jakub Cihlář, jenž oceňuje zejména možnost, že se v Gongu mohli se zachráněným Wintonovým dítětem setkat početní zástupci mladé generace. „Předání osobních zkušeností i pozitivní přístup pana Johna Fieldsenda k životu jsou opravdu inspirující a motivující. A nezapomenutelné bylo i rozsvícení 1 500 svíček za oběti holocaustu,“ vzpomíná a připojuje slova díků a uznání předsedovi spolku CEBENA – cesta bezmoci a naděje, z. s., Vladimíru Nevludovi. „Nejenže odhalil cenný kus historie Vítkova, ale zorganizoval i příjezd pana Fieldsenda do našeho města a rovněž jeho setkání s potomky rodinných přátel Bermanových z Nového Jičína,“ připomíná Jakub Cihlář, který oceňuje odhodlání i mravenčí práci opavského badatele. 

Co dodat? Když půjdete Hřbitovní ulicí a do očí vám padnou mosazné kameny zmizelých u domu číslo 591, věnujte vzpomínku šťastné rodině zničené koncentrovaným zlem, které přineslo druhou světovou válku. Nikdo z nás nechce zažít to, co Gertrud, Curt, Gerd a Hans Feigeovi. I proto bychom události, které se tenkrát děly, neměli ignorovat. Jedno je jisté. Vítkov nezapomíná.

Více informací - Kameny zmizelých 

Více fotografií naleznete na https://1url.cz/@kameny_zmizelych